Před dokončením každého objektu přichází vždy ke slovu omítky, bez kterých by dům zkrátka nebyl hotový. Jejich hlavním úkolem, což si možná celá řada uživatelů objektů neuvědomuje, přitom není pouze působit esteticky, ale chránit zdivo, zlepšovat jeho trvanlivost a vlastnosti.

A právě proto musíme i rozlišovat, zda omítka, kterou pro objekt vybíráme, bude vnitřní či vnější. Rozdíl mezi těmito druhy je zejména v jejich odolnosti a výdrži, rovněž ovšem v jejich potenciálně velmi rozdílných vlastnostech.

Druhy omítek

Vnitřní i vnější omítky můžeme dělit dle jejich složení a dle účelu, zatímco ovšem na vnější fasádu budeme nejspíše vybírat jeden druh omítky pro celou stavbu zaměřený dle typu obvodového zdiva, v interiéru můžeme promyslet i varianty, že do prostor s větším zatížením omítek (např. koupelna) použijeme jinou směs než ve zbytku objektu. Z hlediska složení nám ovšem vždy nejlépe poradí odborník, který doporučí omítku s ohledem na naše představy i plánované využití omítaných prostor. V zásadě ovšem máme na výběr z vápenných, štukových, sádrových a vápenosádrových omítek pro obytné prostory a cementových omítek pro vlhké místnosti. A z mnoha druhů venkovních omítek – vápenná ostrá pro ohrady, ploty a pilíře, vápenná hrubá, štuková hlazená pro objekty, štuková plastická pro tvorbu nezvyklých dokončení fasády, lehčených a tepelněizolačních pro moderní domy…

Co vše připravit před omítáním?

Podmínky, které musí objekt splňovat před omítáním, jsou víceméně shodné pro vnější i vnitřní omítky – objekt musí mít dokončenou montáž rozvodů (kanalizace, voda, plyn, elektro), abychom do hotové omítky nemuseli sekat další kabeláž a hotovou práci si tak nezničili, a osazená okna. V první řadě nová okna důkladně zakryjeme fólií. Následně přikročíme k alfě a omeze celého problému – zajištění kvalitního podkladu, k tomu samozřejmě přispěje i použitý systémových prvků výrobce zdiva. I v případě novostaveb je nutné se u tohoto kroku zastavit a všechny kvalitativní parametry důsledně kontrolovat.

Vhodný, vyhovující povrch pro omítky by měl být: rovný, pevný a únosný, nasákavě soudržný, technologicky zaschlý (zdivo by nemělo být ani mokré), očištěný od nečistot a v žádném případě zmrzlý, ale ani příliš rozehřátý. Ideální podmínky pro omítání jsou od +5 °C do +27 °C dle typu omítky a vlhkosti zdiva do 6 %, bez přímého slunečního svitu a průvanu nebo větru, který může způsobit „sprahnutí“ omítek, což se později projevuje formou trhlinek.

Abychom toto všechno zajistili, bude třeba nejen povrch důkladně očistit, ale s nejvyšší pravděpodobností i napenetrovat. V místech, kde se nachází zazděné prvky z jiných materiálů je rovněž třeba připravit výztužnou síť, která nám tento materiál pomůže překlenout, aniž by byla ovlivněna soudržnost omítky a na finální malbě vznikaly nevzhledné praskliny. Tato síť se umisťuje přímo do vrstvy omítky.

Velice důležité je znát veškeré parametry zdiva, které budeme omítat – to základním předpokladem pro dobře zvolenou omítku a její bezvadné fungování. Rozhoduje o tom i pojivo použité pro zdění domů, které mění vlastnosti zdiva a přímo ovlivňuje chování omítek. Toto bychom měli vždy konzultovat s odborníky případně se poradit s výrobcem zdiva, který má zpracované doporučené skladby omítek pro konkrétní typy zdiva a pojiva svého sortimentu. Předejdeme tím budoucím nepříjemnostem, které se velice špatně dodatečně řeší.

Věcí, kterou si chceme mnohdy rozhodnout sami, je barevné provedení nebo povrchová úprava omítek. U fasádních omítek je to ovšem věc, kterou je vždy nutné konzultovat s výrobcem. Fasáda je vystavena mnoha vlivům a musí odolávat po desetiletí beze změny – je proto nutné si uvědomit, že barva nebo struktura má na toto všechno vliv. Zejména tmavé barvy s hladkým povrchem představují riziko, které musí být řešeno již od počátku návrhu fasády.

(Ne)kreativní omítky

Při provádění samotných omítek se nám skýtá celá řada možností, jak již v této fázi zapůsobit na finální vzhled omítané zdi. Můžeme samozřejmě zvolit standardní způsob a vytvořit standardní hladkou zeď, kterou natřeme nátěrem v požadované barvě, ale rovněž můžeme zvolit i omítky, které nám umožní (což se hodí zejména pro vnější omítky, a tedy dotvoření různého architektonického či estetického záměru) vytvořit strukturovanou, dekorativní fasádu. Pro tyto účely budeme ovšem potřebovat nejen běžné nářadí, ale i další pomůcky v závislosti na vybrané technice.

Úplně nejlepší ovšem je tuto fázi přenechat odborníkům, kteří mají jednotlivé techniky nanášení v malíku a dovedou vytvořit fasádu, která bude stejnoměrná, pravidelně nepravidelná a ve výsledku velmi působivá. Odborníci nám rovněž rádi poradí, která technika nanášení a úpravy fasády se nejlépe hodí, abychom po nanesení omítek docílili požadovaného efektu – přeci jen pro laika není úplně jednoduché se orientovat v pojmech, jako je například gletování, fládrování, špachtlování atd.

Chyby a komplikace

I pokud jsme vše udělali správně – povrch byl čistý, měl vhodnou teplotu, byl napenetrovaný, tak akorát suchý… nemáme vyhráno. Některé poruchy, vzniklé již při stavbě objektu, se mohou objevit klidně i s ročním zpožděním. Řada fatálních problémů je dokonce vidět teprve až s časovým odstupem. Většinu problémů omítek ovšem můžeme zaškatulkovat do tří kategorií – chyby způsobené zpracováním omítky, podkladem a stavbou samotnou.

V prvním případě, tj. chyby způsobené zpracováním omítky, jde o trhliny od nejdrobnějších vlásečnic až po hluboké trhliny v celé vrstvě omítky. Tyto chyby vznikají zejména příliš rychlým schnutím omítky, od příliš mokrého podkladu (zdiva) či kvůli příliš silné vrstvě omítky nebo nevhodném, výrobcem nedoporučeném, nanášení příliš silných vrstev, zkrátka technologickou nekázní provádění omítek.

Mezi trhliny druhé kategorie, tedy vzniklé od problémů s podkladem, se řadí například trhliny vzniklé neúplným vyplněním spár ve zdivu, nevhodnou vazbou jednotlivých cihel či rozdílností podkladu omítky (jak již bylo nastíněno dříve). Může se přitom jednat jak o zcela odlišný materiál (například kus kovu nebo PVC potrubí zasekané do cihel), tak o odlišnou cihlu nebo změnu pojiva, než jakými je zděna většina objektu. Takové místo bude jinak reagovat na teplo a chlad, jinak se rozpínat a ve výsledku tak způsobí popraskání omítky až v celé tloušťce vrstvy.

Ve třetí kategorii se pak nachází trhliny, které můžeme ovlivnit pouze správným provedením celé stavby, vznikají totiž od působení konstrukcí objektu – deformací stropu, smršťováním zdiva či jeho deformací, od přenosů zatížení až po vliv krovu na okolní konstrukce. Tyto praskliny bychom ovšem neměli brát tak negativně jako jiné – jejich výskyt nás totiž může včas upozornit na mnohem závažnější statický problém našeho objektu, který je nutné neprodleně řešit! Zde je vhodné nechat stavbu „odležet“ před prováděním omítek a zbytečně nespěchat. Vše má svůj čas a čím déle necháme stavbu sednout a vyzrát tím méně poruch nám hrozí v omítkách.

Neméně nepříjemným problémem je i vlhkost pronikající do omítek. Může se přitom jednat jak o vlhkost, která proniká z exteriéru dovnitř do vrstev omítek (například poškozený okap), tak i o vlhkost pronikající ze spodních vrstev, tj. z vnitřku (například protékající potrubí nebo nevhodně provedená hydroizolace). V takových případech totiž můžeme čekat olupování omítky, vytváření nejrůznějších puchýřů a ve výsledku odpadávání celých kusů stěny až na holé zdivo. A v takových případech omítka zcela ztrácí svou funkci a vystavuje tak nosné konstrukce objektu možnosti poškození. Zatékající voda navíc v zimě může ve zdivu zmrznout a cihly poškodit.

Abychom proto výskytu trhlin předešli, je třeba na stavbu přivést kvalitní stavební dozor, který bude po celou dobu prací striktně dbát na dodržení všech postupů a řádné provedení všech prací. A pokud se trhliny přeci jen vyskytnou, měli bychom řešit zejména ne trhliny samotné, ale jejich původ – včasné řešení statických problémů nám totiž může ušetřit nemalé finanční výdaje.