V současné „honbě“ za snižováním spotřeby energie a snižováním emisí z výrobních technologií a provozu staveb někdy trochu zapomínáme na to, jak se cítí lidé, kteří v nich žijí. Zdraví přírody i člověka by přitom mělo být základním cílem našeho usilování. O tom, co znamená zdravé bydlení, s námi hovořil jeden z vedoucích pracovníků Státního zdravotního ústavu, RNDr. Bohumil Kotlík, PhD.

Pane doktore, ještě před nějakými patnácti dvaceti lety se největší pozornost stavbařů i stavebníků soustředila na zateplení a utěsnění budov tak, aby nedocházelo ke ztrátám draze získaného tepla. Jedním z průvodních jevů těchto opatření byl prudký nárůst plísní, alergenů apod. Tak jsme si, zjednodušeně řečeno, „vypěstovali“ jiný trend – zdravé vnitřní prostředí…

Ona to nebude tak úplně pravda, trend zdravého vnitřního prostředí tu byl už za J. A. Komenského a vlastně i dlouho předtím. Problém se spíše zmedializoval, zbulvarizoval a přešel v médiích z velké části do komerční roviny. Stejně jako předtím problematika zateplení. O odborná vyjádření a názory není zájem. Vnitřní prostředí přitom představuje poměrně složitý komplex vlivů. Jeho individuální vnímání ovlivňuje celá řada spolupůsobících faktorů. Z těch hlavních lze uvést architektonické řešení, umístění budovy a hluk v jejím okolí, orientaci a uspořádání vnitřního prostoru, vybavení interiéru, mikroklima, osvětlení, dobu dozvuku (akustiku).

A co z toho ve vnitřním prostředí nejvíce smyslově, ať už pozitivně či negativně, vnímáme?

Primárně teplotu, vlhkost a proudění vzduchu (které mají největší vliv na subjektivní pocit pohody), zápach (některé chemické látky), prašnost, hluk a osvětlení. U citlivých osob se někdy uvádí i elektrická a elektromagnetická pole a úroveň ionizace vzduchu. Vzhledem k naší doslova životně důležité potřebě dýchat bude ale vždy kvalita ovzduší tím nejvýznamnějším kritériem. Pokud se pokusíme shrnout to, co nejvíce ovlivňuje kvalitu vnitřního ovzduší, skončíme u jednoduchého výčtu, který platí bez výjimky pro všechny typy a druhy vnitřního prostředí. Jsou to: architektonické řešení stavby, použité stavební materiály včetně dodržování technologických postupů při stavbě (a následně při stavebních úpravách a rekonstrukcích), dále splnění požadavků na výměnu vzduchu a na zajištění tepelně-vlhkostního standardu, vybavení (včetně předmětů běžného užívání) a také údržba a provoz objektu (úklid, drobné opravy), prováděné činnosti a aktivity, venkovní ovzduší (okolní zdroje – doprava, průmysl, energetika), tj. infiltrace zvenčí a konečně „last not least“ povědomí o možných rizicích u provozovatelů a uživatelů.

Celé generace našich předků žily v jednoduchých dřevěných, kamenných a posléze zděných, tedy cihlových domech, aniž by podobné problémy řešily. Nebo o nich prostě jen nevěděli?

Ony některé problémy (zateplení, vlhkost) prostě tehdy neexistovaly nebo je nebylo potřeba řešit (ovšem zároveň byly jiné). Lidé trávili mnohem více času venku mimo domov, používaly se jiné, časem prověřené stavební materiály, jiné vybavení domů a hlavně stavělo se jinak (jednoduchá okna, světlíky, podsklepené domy – což ale byly zvláště z pohledu potřeby zajištění tepelně-vlhkostní pohody významné stavební prvky). O něčem se skutečně nevědělo (například o azbestu, o impregnaci dřevěných stavebních prvků – používaly se dnes nedovolené látky) a určitě zde byly zásadní problémy hygienického charakteru (např. zajištění pitné vody, odpady, otevřená ohniště, odvody spalin apod.).

Cihla jako základní stavební komponent existuje stovky let a její vlastnosti i nesporné přednosti jí do vínku dala sama příroda. Platí to i pro cihlu jednadvacátého století?

Pro cihlu jako takovou asi ano – technologie její výroby se v podstatě nezměnila. Je pevná, dobře izoluje, není u ní problém s emisemi čehokoliv. Nesmíme ale zapomenout, že každá cihlová stavba vyžaduje spoustu dalších stavebních materiálů (pojiva, izolace, omítky, obklady, nátěry) – a ty se samozřejmě vyvíjejí stejně jako inženýrské sítě. A nakonec zásadní význam mají v každé stavbě vlivy provozovaných aktivit a životního stylu uživatelů.

Často se připomíná, že uvnitř budov dnes trávíme až 90 % času. Je proto důležité, aby vnitřní vzduch byl v optimální kvalitě a předcházelo se tzv. civilizačním chorobám a zdravotním problémům, jako je astma, alergie apod. Jak k tomu přispívá volba stavebního materiálu?

Ono to je trochu složitější – část z toho času trávíme „doma“, část na pracovišti a část ve „veřejně přístupných“ prostorách a jedná se o diametrálně odlišná prostředí. Kvalitu ovzduší na pracovišti řeší příslušná legislativa stejně jako tzv. „pobytové budovy“ (nákupní centra apod.). Takže o vlivu „stavebního materiálu“ můžeme spekulovat vlastně pouze doma. Jak bylo dříve uvedeno, kvalitu vnitřního ovzduší můžeme posuzovat z hlediska potenciálních dopadů na zdraví a z hlediska (dis)komfortu. V obou případech hraje významnou roli individuální vnímání stavu. Civilizační choroby jsou vždy důsledkem individuálních genetických predispozicí, komplexního působení životního prostředí a samozřejmě životního stylu. A platí zde základní princip, že jakékoliv zlepšení „se počítá“, a tedy i nízkoemisní materiály, mezi které patří třeba právě pálená cihla.

Studie „Healthy Homes Barometer“ (zpracovaná pro konferenci Healthy Buildings Day 2016) mapuje kvalitu bydlení ve státech EU. Zdravé bydlení charakterizovalo 14 tisíc dotázaných pěti hlavními faktory: dobrými podmínkami pro spánek, vnitřní tepelnou pohodou, čerstvým vzduchem, dostatečným denním osvětlením a vhodnou úrovní vnitřní vlhkosti. Naplnili by všichni tito respondenti svá očekávání, kdyby si postavili dům z cihel?

Řekněme, že cihlová stavba může být jedním ze základních kamenů, ale vždycky to bude hlavně záležet na životním stylu uživatelů stavby. Na druhou stranu – na venkově se do nově postavené budovy navečer vždycky zavřel pes. A na místě, na němž přes noc spal, se většinou zřídila ložnice. Co posuzoval ten pes, se ovšem neví.

Zdroj: Můj dům