Pálené cihlářské zboží se po staletí používalo jen jako doplněk kamene, hlíny a dřeva. Postupně si našlo u stavebníků oblibu, díky svému pravidelnému tvaru, pevnosti a dobré akumulaci tepla. Cihlářské výrobky patřily dlouhou dobu k materiálům dražším než kámen a dřevo, proto se více používaly na stavbách panských, církevních a měšťanských. Na venkově se rozšířily cihlářské výrobky později. Zprvu se objevovaly v podobě chlebových pecí, které se vyzdívaly z cihel, později se zdily klenby či ostění oken. Díky protipožární legislativě od 2. poloviny 18. století přibývalo komínů z cihel a cihelných podlah na půdách.

Zajímavou skupinu cihlářského zboží představovaly cihelné tvarovky. V českých zemích se vyskytovaly už ve středověku. Zprvu je vyráběly středověké stavební hutě a jednalo se specializovanou výrobu. Později je u cihláře objednával stavitel či zednický mistr podle potřeby v určitém počtu kusů. Od 19. století se tvarovky zařadily mezi běžné stavební cihlářské produkty.

Občas se setkáme s méně známými názvy cihlářských výrobků, o kterých už přesně nevíme jejich použití. Tento článek by měl tuto problematiku více osvětlit.

Cihlářské zboží lze dle historických členění dělit na následující základní skupiny:

a) Cihly obyčejné (tzv. zdice) – nejčastější cihlářský výrobek, v minulosti se používaly různé formáty, až se v 80. letech 19. století ustálil klasický formát 290×140×65 mm. Obyčejné cihly se dělily na plnéduté cihly.

Duté cihly se dále členily na dutinové (dutiny vedoucí podélně se základnou cihly) a děrované (dutiny vedoucí svisle). Typickým příkladem děrované cihly byla voštinová cihla (tzv. voštinka) a její název byl odvozen od tvaru děr, původně totiž měly díry šestiúhelníkový průřez připomínající včelí voštinu.

Samostatnou skupinu představují lícové cihly (tzv. lícovky), které mají tvar cihly obyčejné (popřípadě i tvarovky) a jsou určeny k zdění režného zdiva. Vyznačuje se dobrou glazurou, hladkým povrchem a větší odolností proti povětrnostním podmínkám.

b) Klenovky (klenáky, klenačky) – používaly se ke stavění kleneb, měly tvar tupých klínů, byly stojaté nebo ležaté. Rozměrově kratší než cihly obyčejné.

c) Pevnostnice (fortifikační cihly, šancovky) – jejich slavná éra byla v 17. a 18. století, kdy se budovaly barokní pevnosti – např. Olomouc, Terezín či Josefov. Jednalo se o mrazuvzdornou plnou cihlu o různých formátech, zpravidla 320×160×80 mm.

d) Komínovky (radiální cihly) – ke stavění klasických továrních komínů s kruhovým sopouchem. Dříve se stavělo z obyčejných cihel, které se musely nejprve pracně osekávat, což bylo technologicky i časově náročné. Rozměry komínovek byly nejčastěji 270×170×110 mm. Některé komínovky měly na pokládacích plochách kolmé otvory, aby se jim dodala větší soudržnost v maltových štěrbinách.

e) Studňovky (kružiny) – k vyzdívání studní než je nahradily betonové skruže.

f) Tvarovky (tvarované cihly) – do této skupiny patří široká paleta cihlářských výrobků. Mezi nejrozšířenější můžeme zmínit římsovky zvané též krancovky. Jednalo se o dlouhé cihly zpravidla o formátu 460x150x70 mm, které se používaly k vykládání říms a nahrazovaly tak dosavadní kamenné římsové desky. Dále např. falcovky, které se používaly na vyzdívání ostění oken i dveří, často dělány z plných cihel, kde se opracoval jeden roh. Jiným rozšířeným typem byly pokosky neboli šrekovky na profilování říms a okrajů štítů. Další různorodou skupinu představovaly plotovky ke stavbě plotů či ozdobné tvarovky větracích rozet na štítech hospodářských stavení (zejména stodol).

g) Dlaždice – především půdní dlažba (půdovky, půdnice), která byla v minulosti často vy-užívaná na dláždění půdní podlahy. Nejběžnější formát byl 200×200×40 mm a tyto dlaždice se nazývaly „sousedky“, menší dlaždice o formátu 150×150×25 mm se označovaly jako „topinky“, dlaždice velké (tzv. pecní) o rozměrech 300×300×50 mm.

Do této skupiny patřila i stájová dlažba (stájovky) – používány na podlahy stájí a chlévu, většinou měly drážky zabezpečující efektivně odtékání kapalin a močoviny; v zimě poskytovaly lepší izolaci podlahy.

h) Tašky (označovány v minulosti též „cihly krovové“) – patří sem rozmanitá škála výrobků. Dle historického vývoje můžeme jmenovat základní typy:
– Bobrovka – plochá taška, která se klade ve dvou vrstvách. Její název je odvozen dle oblého tvaru připomínající bobří ocas. 
– Esovka – dvakrát zakřivená taška (s profilem písmene „S“), která se částečně překrývá. Falcovka – plochá profilovaná taška po okrajích opatřená drážkami („falcy“), které do sebe zapadají. 
– Hřebenáč – žlábkovitá taška, kterou se kryje hřeben střechy. 
– Prejz – označení pro pálenou střešní krytinu skládající se ze dvou dílů – ploššího spodního háku (korýtka) a více vyklenuté vrchní prejzy (kůrky) - obojí válcovitého resp. mírně kuželovitého tvaru. Korýtka se zachycují zubem na střešní lištu, kůrky se přes ně kladou na maltu. V průběhu 18. století byla postupně prejzová krytina nahrazena plochými taškami (bobrovkami). Dodnes ji můžeme obdivovat v historických centrech měst, na sakrálních a památkových stavbách.

MICHAL HOFMAN, Foto autor, Zdroj: iMaterialy.cz

Mgr. Michal Hofman (*1981)
vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor historie. Zabývá se regionální historií, industriální historií, především cihlářstvím. Od roku 2012 je vedoucím Orlického muzea v Chocni.

logo MessengerPoslat Messengerem