Pouhé konstatování, že ve stavebnictví chybí prakticky všechny profese, je sice pěkné, ale nic se tím neřeší. Cihlářský svaz Čech a Moravy oslovil vybrané zástupce středních odborných škol a učilišť a pokusil se monitorovat, jak jsou jejich názory, co je pálí, co zvládají a kde by se co mělo zlepšit.

FRANTIŠEK TESAŘ ze Střední školy stavebních řemesel v Brně-Bosonohách, příspěvková organizace, se zaměřil své odpovědi na profese klempíř-pokrývač. „Říkám, jak to vidím. Jde spíš o přátelské informace, protože ať oslovíte kohokoliv, komu jde o „koryto“ vytáhne předepsané dokumenty, že u nich to funguje správně. Stále si všichni lžeme do očí, a proto to pomaličku spěje tam, kde jsme. Od studií jsem pracoval s mládeží. Nakonec jsem se ze zdravotních důvodů stal učitelem. Byl jsem vychován řemeslníkem, taky klempířem, abych vždy opustil předané dílo v plné kvalitě. Tak taky přistupuji k předávání svých znalostí a dovedností. Díky tomu se mohu klidně každému svému žákovi podívat do očí. Zpětná vazba s absolventy, po mnoho let mě utvrzuje, že můj nestandardní přístup k výuce nese své ovoce a zbytek mě nezajímá.“ 

Současnou bariérou ve stavebnictví je právě nedostatek kvalifikované pracovní síly...

I s tímto pohledem šéfů hospodářské komory, lze položit otázku. Hlavní bariéra stavebnictví je nastavením systému výstavby z rukou „kvalifikovaných politiků“, tím myslím například v poslední době výběrové řízení, s cílem nejlevnější zakázky, tedy s předepsanou technologií a s konkrétním materiálem, skoro zdarma provést montáž. Selská moudrost praví: „Za málo peněz, málo muziky“. Důsledkem je kritizovaná kvalita provedeného díla zaškolenými dělníky, rekvalifikanty, nevypracovanými řemeslníky, kteří často ve finále dělají za čistou mzdu brigádníka. To by ale bylo povídání na delší dobu.

Daří se vám plnit obory podle vašich představ?

Plní se sud pivem. Vhodnější by bylo: Má zřizovatel školy, složený z krajských zastupitelů, záměr připravit ty nejlepší podmínky pro výstup – kvalitního vyučence? Zatím podporuje v okruhu 40 km tři školy pro výuku klempířů a pokrývačů. To znamená trojnásobný počet pedagogů, atd. Z pohledu sponzorů (výrobců příslušného materiálu) jde o neochotu spolupracovat s desítkami škol v republice, kde se učí po pár žácích. Školy se například bojí investovat do rozšíření kvalitnějšího pracoviště, protože jej nevyužijí, atd.

Naše škola má dlouhodobě a každoročně skoro nejvíc vyučených absolventů v oboru klempíř a pokrývač. Hlavním důvodem jsou rekvalifikanti, žáci zkráceného studia (jednoleté) a řádní žáci. Do prvního ročníku se hlásí v průměru zhruba polovina, než máme povolené kvóty od zřizovatele a zajištěné praktické pracoviště. Volnou kapacitu tedy doplňujeme nástavbovou studijní výukou.

Moje představa – stavební škola a stavební řemesla – proč je pár (např. pět) klempířů na škole z 80 % zaměřené na strojírenství a pomalu sedí v lavici se soustružníkem? V průběhu učení se nemůže v praxi potkat s tesařem, zedníkem, a tím je ochuzen o vizi, jak vzniká například šikmá střecha. Youtube to nezachrání.

Jakými cestami hledáte studenty?

Především stavíme na pověsti. Jaký máme přístup k žákovi, představujeme úspěchy našich žáků na všech soutěžích, poukazujeme na nadstandard, který můžeme oproti jiným nabídnout. Jinak máme běžný nábor, jako ostatní školy.

Kde pociťujete největší propad zájmu?

Opět státní systém. Od roku 2003 vštěpuje národu, že všichni musí mít maturitu a následně tomu asi nechtěně připravil podmínky, tak nezájem o neperspektivní budoucnost je jasný. Postupně to ovlivnila početně slabší generace a nikdo ještě nepředstavil lukrativní budoucnost stavbařů. U kominíků stačilo představit v televizi nový požární zákon a povinné revize, výsledek 45 přihlášek do prvního ročníků a 22 zájemců o rekvalifikaci jenom na naší škole. Za pár roků obdobná situace u montérů plynových zařízení. Klempíř a pokrývač – to snad může dělat i zaučený blbeček, nebo ne?

O které obory je nejnižší zájem a o které naopak největší?

Jak který rok, hodně to ovlivní reklama popsaná v předešlé odpovědi, předloni to bylo pár spotů na strojního zámečníka a výsledkem byl naplněný obor. Na klempíře a pokrývače jdou především děti z rodinných firem a ti co si ho sami vybrali. Tuto volbu povolání většinou uskutečnili dle nějaké osobní zkušenosti s řemeslem. Není to o prospěchu v základní škole, nebo za trest.

Daří se Vám propojovat výuku s praxí v konkrétních firmách?

Tady to musím vzít trochu obšírněji. Jako škola máme v prvním ročníku převážně výuku v dílnách, kde probíhá základní seznámení se stavařinou a konkrétním řemeslem. Druhý a třetí ročník realizujeme s žáky KPT již reálné zakázky, buď celé střechy – krov, DHV, latění, oplechování a finální pokládku tvrdé krytiny. Často spíš realizujeme jednotlivé sekce. Některé jako škola, většinu jako subdodavatelé spřátelených firem. Pouze v mrazivém období jsme na zkouškách v dílnách. Zásadní výhodou tohoto vzdělávacího systému je důraz na kvalitu, určitá tolerance na zmetkovitost, tj. že se koupí nový plech a provede se detail znovu, jediný stres pro žáka je horší ohodnocení, bez náhrady škody z jeho chabé odměny.

Naši žáci, co já pamatuji, mají možnost od druhého ročníku nastoupit u rodinné firmy na praktickou výuku. Postupně si někteří žáci začali domlouvat odbornou výuku u firmy, kde po vyučení plánovali své profesní uplatnění. S nárůstem nedostatku mladých řemeslníků nás začali oslovovat i ostatní neznámé firmy, že vezmou do učení žáka. Podmínkou je účast na praktické výuce v zimním období a na konci školního roku v školních dílnách, kde žák musí předvést, že zvládá dovednosti vyžadované v RVP, pro příslušný obor.

Před patnácti roky se při těchto zkouškách dolaďovali nějaké drobnosti, protože ne se vším se žák mohl v reálné praxi setkat. To co neuměl, se naučil v školních dílnách.

Před deseti roky, mimo rodinné firmy, se už projevuje syndrom levného pomocníka - žáka. Někdy pomohla domluva, čím dál častěji následovalo stahování žáků do dílen, pro dohnání zanedbané výuky. Tedy konec praxe u firmy.

Posledních pět roků nikomu stále nikomu nebráníme jít na praktickou výuku do reálné firmy. Máme ale již vypracovaný systém denních hlášení, co skutečně žák prováděl za odbornou činnost (alespoň v nějaké souvislosti s řemeslem), kterou náhodně, při prověřování dovedností musí žák předvést, že to opravdu viděl a umí to zhotovit. Zde se ovšem výrazně projevil nárůst a to i u rodinných firem, popsaného syndromu levného žáka – dělníka.

Na základě již nashromážděných faktů, jsem začal oslovovat cílenýma otázkami nenápadně spolupracující firmy. Zatím jsem dospěl k názoru, že když někdo něco neviděl, tak to nedovede kvalitně zrealizovat, popřípadě úspěšně napodobit. Současná generace lektorů (majitelů firem, popřípadě jen živnostníci) prošla učilišti v uvolněných porevolučních letech. Kdo to zažil, pochopí co tím myslím. Pohoda, sem tam nějaká fuška s mistrem – ti vyvolení, ostatní leželi na šatně. První záškoláctví, samozřejmě tolerované školou. Než vzniklo jednotné zadání závěrečných zkoušek, stačilo jako finální výrobek zhotovit třídílné „S“ koleno. Po vyučení většinu motivovalo získání prvního milionu, kterému obětovali většinu časového fondu, takže jako otcové svých dětí moc zkušeností s výchovou nepobrali. Tím chci říci, že né každý má talent (nějaké zkušenosti, prožitky) pro předávání vědomostí a dovedností. To vše povýšeno časovou dotací, aby za mrzký peníz provedl požadované dílo (o kvalitě nemluvě). Žák si na sebe „musí“ vydělat!!

V současné době probíhá novelizace systému vzdělávání mládeže na všech úrovních. Nás se především týká budoucnost praktické výuky realizovaná v reálných firmách (u živnostníků). Sice je pro tyto lidi již realizován týdenní kurz lektorů dalšího vzdělávání, jde ovšem o komerční záležitost (stojí 10 000 Kč) a politický alibismus o přípravě na nový trend vzdělávání. Copak se někdo u pěti káv stane učitelem? Chceme napodobit zažitý systém ze západu, neuvědomujeme si podstatné, že západní lektor zažil první výchovu sám na sobě, později ve firmě byl přítomen výuky žáka starším kolegou (někteří i několikrát), absolvoval kurs lektora a následně vychovává svého prvního učně. Tím konstatuji, že z vlastní zkušenosti jsem přesvědčen, že řemeslnická komunita střechařů není připravena vzdělat všechny zájemce ve vyhovujícím měřítku.

Jaká je „úmrtnost“ během studia?

Moje krédo: „Dobrý pedagog vzdělá každého alespoň na dostatečnou“. Přesto i u mě za dvacet roků nedokončilo šest žáků. Slabou omluvou pro mě je, že šlo o ženy, drogy a zlodějinu. Kladu si za vinu, že s těmi hochy v jejich bouřlivém věku trávím víc času než vlastní otec, přesto jsem si nevšiml problému a nechal to dojít tak daleko. U zbývajících se nevyučili dva, nedošli na třetí opravné ZZ.

Díky náročné teorii jak odborné, ale i cizojazyčné, plus skoro maturitní matematika, je odchod žáků 10%, absence opět v teorii má 30% podíl a to především u žáků zkráceného studia pracujících u firem, které často přemluví žáka, že jim dá stejné peníze i bez vyučení.

Dělali jste si někdy průzkum toho, kolik absolventů zůstane v oboru?

Zpětnou vazbu mám od zhruba 60 % všech vyučenců, stále mě navštěvují, telefonují o radu, chodí na školení. Díky nim vím ještě o 20 %. Celkem postrádám informace o zhruba pětine. Zajímavý je poznatek, kdy hodnotit zda žák zůstal v oboru. Současný trend posledních čtyř roků, kluk nastupuje k živnostníkovi, dvě tři výplaty, nastupuje u druhé firmy, půl roku po vyučení se stává řidičem DHL, PPL, atd. Vyzkouší prodavače, pomocnou sílu ve strojírenství a po dvou rocích končí ve stavebnictví. Nemusí to být u řemesla. Podle toho jak se to naučil. Při tomto kolotoči někteří uvíznou jako skladníci nebo na jiné, dobře placené nenáročné práci na myšlení. Poslední statistiku jsem dělal 2000-2013 kdy u oboru (stavařina) zůstalo 69 % absolventů.

Pociťujete nízkou prestiž stavebnictví?

Zajisté. Kam se člověk podívá, tam vidí jak je stavařina snadná a v podstatě po přečtení jakéhokoliv příspěvku o realizaci, to zvládne i méně nadaný tvor. Dnes je běžné, že chatař požaduje provedení díla v rozporu s legislativou. On, ale má nastudováno z internetu. Tady jsou nejhorší vysokoškolsky vzdělaní mladí lidé. Televizní pořad „Jak se staví sen“, realizovaný bandou kulisáků, je taky názorná škodná. Několikrát jsem byl svědkem hloupých rozporů, založených na zkresleném termínu televizní realizace, oproti reálnému provedení např. bytového jádra v novou koupelnu. Nikdo neukazuje skutečnou realitu. Zodpovědný řemeslník, který pravidelně zvyšuje svoji kvalifikaci, pomaličku zjišťuje, že se bude muset specializovat na určité činnosti nebo materiály. Pochopil, že nelze pojmout celé řemeslo na 100 %, jak strojovým zabezpečením, tak i odbornými znalostmi. Stavařina už není šufan, olovnice a kladivo.

Děláte něco pro její zvýšení?

Primárně musíte žákům vštěpovat jak důležité je být dobrým řemeslníkem, později jejich profesní znalosti a dovednosti, je v společenském žebříčku postaví někde na úroveň inženýrů, kteří s nimi budou řešit atypické stavební detaily, protože oni budou mít reálné zkušenosti. Tím za sebou zanechají obyčejné maturanty u přepážek pošty a kancelářské bakaláře na úřadech. Ty lehce nahradí mladší zaškolený absolvent gymnázia. Kvalitní řemeslník je jak víno, jeho hodnota roste s praxí. Samozřejmě propaguji řemeslo a řemeslníka všude kde mám možnost, ale….

Myslíte si, že si stavební firmy začínají uvědomovat nedostatek lidí na trhu a absenci nastupující generace a samy přicházejí na školy s návrhy na řešení?

Někdy si přeji, aby byl takové aktivitě přítomen nějaký ten všeználek z parlamentu. Především větší stavební firmy vyšlou svého pracovníka, který z počátku působí dojmem neznalého kde je. Posléze chápeme cíl jeho návštěvy. Skoro ve všech případech se nejedná o pomoc vzdělávacímu ústavu, nábor na konkrétní řemeslo, s možností využití jejich reálných pracovišť, nabídka zaměstnání (leda těsně před ZZ). On přišel pro „ruce“. Dejte nám na praxi kluky (z jakého učebního oboru není skoro podstatné) my je zaškolíme a budou mít kapesné. Jak funguje učňovský vzdělávací systém, je posléze pro ně velké překvapení. To živnostník chce učně z příslušného oboru, ale jaké je jeho zděšení, že chlapci odmítají pracovat pod platovou úrovní brigádníka. Tak odchází s průpovídkami, že není velká firma, aby investoval do budoucnosti.

Střechařské firmy jsou malé, většinou ti největší mají do 10 odborníků. Nejčastěji jde OSVČ na vlastní IČO, která pracuje pro jediného plátce DPH, ten je zprostředkovatel fakturace, jemu následně účtuje zrealizovanou práci. Toto uskupení si najímá větší firma, na konkrétní odborné dílo ve své zakázce. Že by nějaká společnost realizující občanskou a průmyslovou výstavbu zaměstnávala odborníka (klempíře a pokrývače), kterého využije pětkrát do roka, pokud on nesouhlasí, že bude v meziobdobí dělat činnost mimo obor (pomocný dělník), je nesmysl. A navíc to už by nebyl odborník, protože ztrácí kontakt s řemeslem.

Máte dostatek prostředků – materiálních i personálních - na to, abyste dokázali předávat studentům nejnovější poznatky v oboru?

Dobrý voják se stará, dobrý voják má. Tak nás to učili. Díky vstřícnému postoji našeho vedení školy, které zastávají bývalí řemeslníci (navíc střechaři), mám možnost uskutečňovat experimentální způsoby výuky odborného výcviku. Z nabytých zkušeností se dolaďuje stabilně způsob předepsané výuky dle MŠTM. Tím jak probíhá naše výuka a její pověst jde mezi mládeží, řešíme i otázku náboru žáků do našich oborů.

Kvalitního teoretického pedagoga a mistra – řemeslníka neseženete. Kdo by s požadovanou kvalifikací šel dělat za poloviční plat. Proto jdeme cestou, že si nastupující generaci vychováváme sami. Můj absolvent již pátým rokem je na Kyjovské škole jako UOV. Já si vychovávám teprve třetím rokem svého nástupce. Ono najít talentovaného kluka pro vzdělávací činnost není zas tak jednoduché, jak často se to v mediích prezentuje.

Materiálové zabezpečení není díky dvacetileté aktivitě problém. Jde ovšem o osobní přátelské vztahy, sice prezentované jako sponzorství od výrobců, malých firem a živnostníků. Když bych ovšem odešel ze dne na den, škola zůstala odkázaná na předepsaných pravidlech, tak jak to vidím jinde, materiálová základna z prostředků zřizovatele je nedostačující.

Opět díky přátelům, máme nespočet vzdělávacích aktivit přímo od výrobců, tedy známe okamžitě jejich nové výrobky. Navíc při odchodu moji žáci odchází do firem s platnými certifikáty pro montáže různých výrobků. Tím taky žáci mají již zažitý postoj k celoživotnímu vzdělávání pro svůj profesionální růst.

Je dostatečná vazba učitelů na praxi ve firmách?

Kterých učitelů? Teoretických, tedy i třídních? Tam ne. Předepsané povinnosti je zaměstnávají na plný úvazek. Jsem rád, že můj kolega nadstandardně zvládá účast při různých školeních o novinkách v oboru, abychom učili to co je používané v řemesle dnes. Já v odborném výcviku stíhám s firmou maximálně telefonický hovor, to u problémového žáka. Jak probíhá jeho vzdělávání u firmy, poznám pouze při pololetním ověřování. Vrchní mistr sice je pověřen návštěvami, ale objet všechny žáky nemá časově, tak i skz náklady na dopravu možnost.

V dalším díle seriálu, který nadjete v této rubrice příští týden, přineseme rozhovor se Slavomírem Bortnikem ze Spojené školy stavební ve slovenském Bardejově.

Text: Jiří Kučera, Foto: Archiv

logo MessengerPoslat Messengerem