Když k domu v Miroslavi přijdete, uvidíte stěny z tvárnic, gabionové zdivo, v patře dřevěnou fasádu a velké prosklení ve štítu s terasou. Řeknete si, to opravdu není moravský venkov. Ale při pohledu z dálky dům do obce dokonale zapadá, stal se její součástí. Snad i proto, že autoři vytvořili spíše drobnou stavbu se sedlovou střechou. Možná se také trochu inspirovali japonskou architekturou, která je často vertikální, umí dobře hospodařit s prostorem a co nejlépe využívá světlo i výhledy.

Dům bez zahrady měl docela složité zadání, pozemek je nepravidelný, malý a svažitý. Navíc se nachází uprostřed husté vesnické zástavby. „Základem našeho návrhu je jednoduchá obdélníková hmota volně položená do svahu. Díky tomu vzniklo parkovací stání, na které navazuje krytý vstup do domu. Nejdůležitější pro nás byly výhledy z horní obytné části. Jenže jak zajistit výhled ze všech pokojů, když se pozemek směrem k výhledu kónicky zužuje? Ložnice jsme proto v půdorysu mírně pootočili, aby se úzkými okny otevřely k návsi,“ uvádí architekt Miroslav Stach a dodává: „Dům sice dodržuje prvky tradiční vesnické architektury, jako je obdélníková hmota se sedlovou střechou, ale zároveň se trochu vymezuje. Například velkorysým proskleným průčelím nebo vyosenými ‚střílnami‘ v ložnicích. Je to takový nenápadný rebel.“

Ani přízemní část z tvárnic nepatří mezi obvyklá řešení. Slouží jako zázemí domu a sklep, proto autoři zvolili poměrně syrovou formu. V kontrastu k němu je patro ze dřeva, na prosklené průčelí navazuje krásná terasa, obrácená k jihozápadu. Z jedné strany ji rámuje gabionové zdivo, kovové zábradlí je lehké, jednoduché. Proti původnímu projektu nebyla dokončena pergola s ocelovou nosnou konstrukcí. Měla tvar průčelí se štítem, takže by celkový výraz domu doplnila.

Dům pro maminku

S klientem se architekti z ateliéru boq znali, před lety za nimi přišel, aby navrhli interiéry pro dům, který už měl stavební povolení. Nakonec všechno dopadlo jinak, navrhli ho tehdy znovu… Když klient koupil malý pozemek uprostřed vesnice, chvíli se rozmýšlel, zda ho nevyužije pro komerční stavbu. Nakonec se však rozhodl, že tu postaví dům pro maminku.

„Všechno začalo nevinně – když děti vylétly z hnízda, byl náš rodinný dům zbytečně velký a náklady na jeho provoz vysoké. A navíc bylo třeba začít přemýšlet o celkové rekonstrukci. Nejprve jsme uvažovali o bytě, ale zjistili jsme, že ten pravý v okolí najdeme jen těžko. Syn se proto rozhodl využít pozemek, který pořídil jako zálohu do budoucna. Stál na něm starý dům, určený k demolici. Parcela je sice malá, ale na klidném místě blízko od centra obce. A že tu není zahrada, to mi vůbec nevadilo: od dětství jsem žila v domě s velkou zahradou, ve stáří už jsem si chtěla od této práce odpočinout. Řešení interiérů si vzala na starost dcera. Společně jsme konzultovaly materiály, návrhy vestavěných skříní, řešení kuchyňské linky i osvětlení,“ vzpomíná maminka.

Bez zahrady, ale se stromem

Interiéry přirozeně plynou tak, jak majitelka domu potřebuje: ložnice s menšími okny „ve střílnách“ získaly útulnou atmosféru, máte zde pocit bezpečí. Na ně navazuje zázemí včetně šatny a technické místnosti. Obývací pokoj je proti tomu velkorysý, otevírá se do krovu a prosklení v průčelí mu přidává další prostor navazující terasy. Ačkoli je dům umístěn uprostřed vesnice, má poněkud výlučné postavení – autoři terasu záměrně koncipovali tak, aby z ní bylo dobře vidět, ale nikoli naopak. „Je to trochu podobné jako na hradbách, kdy vidíte lidi dole, ale oni o vás nevědí. Navíc bude terasa plná zeleně, gabionové zdivo také poroste,“ doplňuje Jana Stachová. A na dvorku časem vyroste také buk, který terasu přirozeně doplní a v létě zastíní.

Stavba probíhala svépomocí

Zadání pro architekty bylo jednoduché: obytný prostor s kuchyní, ložnice se zázemím, pokoj pro vnoučata, úložné prostory. Plocha pro bydlení odpovídající bytu o velikosti 100 m2. Syn maminku do přípravy projektu příliš nezapojil a udělal dobře: starší paní by se asi dlouho rozmýšlela nad velkým oknem u terasy, teď je ale spokojená. Syn také koordinoval celý průběh stavby, poptával jednotlivá řemesla a řešil časový harmonogram.

„Cesta k návrhu byla přímá. Klient je akční, má spoustu nápadů, do kterých se rád a rychle pouští. Spolupracuje se nám s ním dobře, nemuseli jsme o projektu dlouho diskutovat. Dům si na nic nehraje, vybrané materiály mluví samy za sebe. Spodní část sedí na stěnách ze ztraceného bednění, zatížení vynášejí přiznané ocelové profily. Horní část fasády je obložena dřevem, na střeše máme plechovou krytinu. Stavělo se svépomocí, ke stavitelství má klient blízko. A kromě toho, když žijete na vesnici, vždy se domluvíte s místními řemeslníky. Například na venkovních schodech vidíte, že jsou provedené velmi dobře,“ říká Miroslav Stach.

Kvalitu stavebních prací tu tedy vidíme na každém kroku: dobře jsou provedené betonové části, kámen z nedalekého lomu se v partiích kolem schodů pokládal bez malty, na sucho. Dobře provedenými detaily zaujmou dřevěná fasáda i největší okno s terasou.

„Celková myšlenka návrhu, konstrukční řešení a osazení domu do terénu nás natolik uchvátily, že jsme neměli skoro žádné připomínky. Spíše bylo třeba odladit některé detaily nebo materiály. Ale nepamatuji se, že bychom během stavby řešili něco zásadního. Nejvíce energie jsme vynaložili ve chvíli, kdy jsme museli zedníkům vysvětlit, jak mají tvarovat zdivo u šikmých oken,“ uzavírá majitel domu.

TEXT: Hana Vinšová / FOTO: Tomáš Dittrich