Půdorys soudobého statku v Miletíně má tvar písmene U, odkazuje tak na tradiční zástavbu v okolí. Postaven byl z cihel, střecha má dřevěnou krovovou soustavu, jako krytinu autoři vybrali bobrovky. Pro fasádu zvolili bílou omítku, okna mají hliníkové rámy, některá z nich jsou velkoformátová.

Práce na projektu vyplynula přirozeně, rodinnou cestou – mladí manželé dostali od rodičů krásný dárek v podobě parcely na kraji vesnice. Rodina ji koupila už před lety a dobře udělala… Pro přípravu návrhu samotného domu pak oslovili sestřenici Barboru a jejího muže. Znali stavby z Atelieru 111 Architekti a samozřejmě také vlastní dům rodiny Weinzettlových v Trhových Svinech – když se pozorně podíváme na řešení interiérů, najdeme shodné prvky, které však v novém kontextu vyznívají odlišně.

Velkorysé řešení
„Stavební program byl od začátku poměrně rozsáhlý, i proto jsme se inspirovali starými statky, které poskytují dostatek místa. Nechtěli jsme, abychom za několik let přistavovali další garáž, kůlnu nebo přístřešek pro grilování. Základní schéma vyplynulo přirozeně, nějakou dobu jsme pak řešili, jak na sebe budou křídla navazovat. Každý říká, že dům je velký, ale když ho porovnáme s okolními statky, je vlastně malý,“ říká architektka Barbora Weinzettlová a dodává: „Část parcely tvoří ochranné pásmo biokoridoru, proto jsme se drželi poměrně blízko hlavní cesty, jedno křídlo domu jsme orientovali rovnoběžně s ní. Tvoří tak trochu bariéru k veřejnému prostoru – má jen jedno okno a vstupní dveře, ale i to je vlastně u statků obvyklé. Podstatný byl pro nás výhled do krajiny, kam jsme orientovali dvůr a okna. Velkou devizou místa je, že by se tímto směrem už nemělo stavět. Je tam mokřina a zemědělské pozemky. Asi padesát metrů od domu je v remízku potok, pohádkové místo pro dětské hry. A z jižní strany už jsou v zahradě vysázeny ovocné stromy.“

Řešení interiérů ponechali autoři návrhu na stavebnících, dohodli se jenom na základních materiálech, například na dubové podlaze. Okna chtěli původně s dubovými rámy, hliník byl ekonomická varianta pro velké zasklené plochy.

Vstup do domu je v křídle na západní straně, kde se nachází garáž, šatna, a především hlavní obytná místnost s kuchyní. V jižní části jsou dětské pokoje, ložnice a koupelna, v severní druhá koupelna, pracovna, technická místnost, kryté venkovní sezení a sklad zahradní techniky. V hlavní obytné místnosti a v krytém venkovním sezení se prostor otevírá do krovu.

Stavba probíhala převážně svépomocí
Mladá dvojice neměla peněz nazbyt, proto byl rozsah návrhu od architektů spíše skromný a samotná stavba se pak odehrávala svépomocí. Už na začátku manželé Kovačičovi věděli, že nebudou hledat stavební firmu, z velké části jim pomůže rodina. Nakonec i pan Kovačič ještě před několika lety pracoval pro stavební firmu; poté se rozhodl, že se začne specializovat na realizaci střešních konstrukcí…

Veškeré zemní práce zajistil otec jeho manželky Kamily. Poměrně svažitý pozemek několik let před zahájením stavby zavážel zeminou tak, aby ho vyrovnal. Základy domu jsou hluboké: „Museli jsme jít do rostlého terénu, kde se dále bagrovalo do hloubky 40 cm. Celková hloubka základů je tedy v některých místech až 160 cm, na opačné straně domu 80 cm. Pro obvodové zdivo jsme vybrali obyčejné cihly o tloušťce 50 cm, což stačí k tomu, abychom nepotřebovali tepelnou izolaci. Hotovou stavbu jsme pak měřili termovizí, tepelné ztráty nejsou významné. Největší úniky tepla byly vidět pouze u oken, jak tomu bývá zvykem,“ říká pan Kovačič. dodává: „Nejvíc nám pomohl otec manželky, za to mu patří velký dík. Ale na střechu jsme si pozvali specializovanou firmu. Znal jsem skladby střech a tušil jsem, jak by se měla budovat, ale tehdy jsem si na to ještě netroufal. Když jsem pak řemeslníky pozoroval, byl to důležitý impuls pro moje další rozhodnutí. A nelituji, střechy mě baví. navíc si vystačíme v pěti lidech, nemusím shánět lidi ze všech koutů Evropy… Na domě máme dvojitý krov, jeho vnější úroveň navazuje na vazníky. Na nižším krovu je rošt, ten nese pohledové palubky. natírali jsme je a bělili sami. V obývacím pokoji je v otevřeném prostoru vidět vlašský krov pobitý palubkami. Nebylo jednoduché celou sestavu srovnat tak, aby byla v jedné linii, krov jsme napojili na vazník, který vede od garáže. Mezi krokve jsme jako tepelnou izolaci nastříkali pěnu icynene v tloušťce 35–40 cm.“

Střecha zůstala bez komína
Na stavbě se vystřídaly i další specializované profese, většinou se jednalo o blízké sousedy či dobré známé. Například elektrikář nebo instalatér pan Říha, který je současným sousedem a dobrým kamarádem otce Kamily. „Práce má hodně, jako každý instalatér, který za něco stojí; byli jsme rádi, že si pro nás udělal čas. Konzultovali jsme s ním i tepelné čerpadlo, dohodli jsme se na 14kW jednotce. Ale je nám líto, že jsme nakonec nepostavili krb nebo krbová kamna. Dříve jsme je měli a byli jsme s nimi spokojeni, navíc naše rodina vlastní les. V obýváku se pro ně nenašel vhodný prostor, nemáme tu žádnou příčku, jen obvodovou zeď a velká okna. Pokud bychom dali komín na obvodovou zeď, byl by vysoký víc než tři metry a dům by pak působil jako cihelna. Dlouho jsme si mysleli, že na komíně uděláme ‚výhybku‘ a půjdeme s ním do hřebene střechy, ale naše legislativa nedovoluje zahnout více než 15°. my máme sklon krovu 42°. Přitom v německu to možné je…“ uzavírá majitel domu.

TEXT: Hana Vinišová
FOTO: archiv Atelieru 111 Architekti

FOTOGALERIE: