Středověké cihlářství navázalo na tradici Římskou, která byla po pádu říše udržována v oblasti středomoří. Do Evropy se začala šířit od 8. století s křesťanstvím. Zásluhu na tom měly zejména řády benediktinů a cisterciáků. Rychlejší rozvoj cihlářství na našem území začíná ve 12. století za vlády Vladislava II.

Ostatní díly seriálu:
8. díl: Cihly s podpisem
7. díl: Cihláři s českou tradicí
6. díl: Cihelna Hodonín má bohatou historii
5. díl: Cihelné bloky se stále zdokonalují
4. díl: Od ruční výroby k automatitzaci
3. díl: Cihla a její postavení v novověku
1. díl: Od úsvitu dějin

Zmínky v dobové literatuře však nacházíme častěji až od počátku 14. století. To jsou již majitelé cihelen součástí měšťanské třídy, v Praze zakládají vlastní cech. Literatura a dobová ikonografie se však jen zřídka dotýká samotných řemeslníků a výroby cihlářského zboží. Jedná se především o zmínky v městských knihách.

Z Francie a Flander

K nám přicházelo cihlářství dvěma směry, jednak z Francie a z Flander, přímo nebo přes Porýní a Slezsko, dále pak z Lombardie a to zejména na Slovensko. Ve 13. století se k nám přes Slezsko dostává výroba masivních cihel, tzv. BUCHET. V městském prostředí byla již od počátku 15. století cihla obecně používanou stavebninou. Cihlářství bylo řemeslem svobodným, mohl jej provozovat každý, kdo přihlásil živnost a zaplatil daň. Podle dobových pramenů se cihláři dělili na cihláře zdící, ti vyráběli cihly a cihláře krycí, kteří vyráběli střešní krytinu. Cihláři (cihlař, truplař, czigler, laterstor aj.) se často usazovali při městech, pokud zde našli kvalitní cihlářskou hlínu. Například v Chebu se připomínají v roce 1360 dvě cihelny, v Žatci v roce 1380 cihelna u Ohře.

Stále s otazníky

Ve středověku je v Evropě přesný způsob výroby cihel předmětem značných debat, protože se nedochovaly žádné materiály, které by ilustrovaly či popisovaly cihly a jež by pocházely z období před 15. století našeho letopočtu.

Určité množství informací lze zjistit z cihel samotných, ale to je samo o sobě kontroverzní. Za velkou inovaci je tak považován až lisovací stůl, o kterém jsou zmínky v materiálech z 15. a 16. století. Sušárnou je v této době obvykle holá zem pokrytá slámou, v severních zemích pak poskytuje i ochranu proti dešti. Proces sušení probíhá dva až čtyři týdny, po kterých jsou cihly připraveny k vypálení. Pece jsou velmi podobné pecím Římským. Mají pevnou podlahu, na kterou se cihly či dlažba skládá a pod kterou hoří oheň v jednom či více tunelech. Topí se dřevem.

Text: Jiří Kučera, šéfredaktor časopisu Stavitel | Foto: Shutterstock