CIHLÁŘSKÝ SVAZ ČECH A MORAVY

Cihlářský svaz Čech a Moravy byl založen v roce 1993. Svaz je sdružením právnických osob a jedné fyzické osoby, které obhajuje a podporuje ideální hospodářské, sociálně-politické, právní a ostatní zájmy svých členů. Zejména:

• prosazování cihlářských výrobků na trhu
• spoluúčast a ovlivňování směrů vývoje při tvorbě norem a předpisů použitých ve stavebnictví
• zastupování zájmů členů Svazu vůči podobným organizacím v zahraničí, vůči státním a kontrolním orgánům
• vzájemná informovanost členů Svazu v oblasti techniky, obchodů, technologie
• zasazování se o obnovu výchovy cihlářských odborníků ve školství
• pořádání kurzů, stáží a školení v oblasti cihlářské výchovy.

V současné době sdružuje 6 členů řádných s 19 závody, ve kterých se vyrábějí pálené stavební materiály.

Dále sdružují 7 přidružených členů, kteří zajišťují různé služby pro cihláře a 7 členů čestných. Výrobci, členové cihlářského svazu, představují 92 % kapacit zdících materiálů v České republice a 100 % kapacit pálené střešní krytiny. Mezi největší výrobce pálených materiálů pro svislé a vodorovné konstrukce patří firmy Wienerberger s. r. o. a HELUZ cihlářský průmysl v. o. s.

Cihlářský svaz Čech a Moravy se podílí na přípravě zákonů a předpisů, publikuje a spolupracuje se školami a vědeckými ústavy. Pro své členy zajišťuje centrálně stavebně technická osvědčení pro výrobky, na které neexistují harmonizované ČSN, dále požární zkoušky stěn, stropů a překladů, zkoušky praktické vlhkosti a akustické.

V posledních letech se stále častěji ukazuje, že uživatele zajímá, v čem budou bydlet a po porovnání předností všech možných druhů stavebních materiálů dávají přednost cihlové stavbě, stavbě z přírodních materiálů prověřené tisíciletími.

VÝVOJ A SOUČASNÁ SITUACE V ČESKÉM CIHLÁŘSKÉM PRŮMYSLU

Pálené a stavební materiály jsou v českých zemích stálen tradičním výrobkem, neboť je všeobecně známo, že keramika vytváří zdravé klima ve stavbách a má v porovnání s ostatními stavebními materiály vysoké užitné hodnoty, zejména díky optimálním fyzikálním vlastnostem.

Rozvoj cihlářského průmyslu po druhé světové válce, kdy se běžně vyráběly děrované tvarovky v kruhových pecích, lze rozdělit do dvou etap.

V první etapě po roce 1965 byla zahájena výstavba více jak 40 nových cihelen s tunelovými pecemi, které vyráběly cihelné vysoko děrované tvarovky při roční kapacitě 30-40 mil. NF.

V druhé etapě rozvoje cihlářského průmyslu po roce 1990 byl pak zejména díky vstupu zahraničního kapitálu zaznamenán v Českých zemích několikanásobný nárůst výrobních kapacit. Byla provedena modernizace a automatizace výrobního procesu, zvýšena produktivita práce, což se následně projevilo i ve zvýšení kvality a rozšíření sortimentu pálených cihlářských výrobků.

Obdobnou modernizací prošla po roce 1900 i výroba pálené střešní krytiny, kdy dnešní výrobní kapacity se pohybují okolo 5 milionů m2 střešních tašek a jsou vyráběny v pěti závodech.

Ke všem těmto změnám došlo mimo jiné i díky vstupu silných zahraničních investorů, ke kterému docházelo průběžně od roku 1992. Byly také i případy, kdy vstup zahraničních firem se u některých cihelen neprojevil, neboť potencionální investoři od svých záměrů ustoupili.

Špičkové výsledky se projevily u firem Wienerberger s.r.o., HELUZ cihlářský průmysl v. o. s. a Cihelna Štěrboholy (první nový český závod postavený po revoluci). Kapacita závodu se zvedla o 100  %, a hlavně špičkové výsledky se projevily tím, že jako jediný výrobce umí vyrobit cihlu plnou s pevností 100 MPa, přičemž veškerá konkurence se dostává pouze na pevnost 20 MPa. Překročit konkurenci 5ti násobně už stojí za označení opravdu špičkového výrobku!

Několikanásobným zvýšením výrobních kapacit, modernizací a automatizací technologického procesu, zvýšení produktivity práce a rozšířením sortimentu spolu s růstem užitných hodnot finálních výrobků se řadí české cihelny mezi nejmodernější závody v Evropě. Rovněž i výrobky jsou svojí kvalitou plně srovnatelné s výrobky vyráběnými v cihelnách v západní Evropě.

Společně s rozvojem výrobní základny po roce 1990 došlo i zákonitě k uzavření více jak čtyřiceti malých závodů, které nestačily výrobními náklady a kvalitou konkurovat silnějším výrobcům. Některé cihlářské závody pak ukončily provoz i díky nevhodně provedené privatizaci a neschopnosti vedení těchto firem.